Nnoviny

ROZHOVOR – Jméno mistryně světa v běhu na 800 metrů, Čáslavačky Ludmily Formanové jistě zná každý. Jak se dnes, s odstupem času, ohlíží za svojí víc než úspěšnou závodní kariérou?

Jak nyní, s určitým odstupem vidíte roky, strávené na škváře, tartanu nebo v posilovně?
Někdy nad tím opravdu přemýšlím a dnes si mnohem více než dříve uvědomuji, že jsem měla velké štěstí, když jsem dělala práci, která byla mým koníčkem. To se málokomu podaří. Bylo to něco výjimečného a někdy si říkám, že jsem si toho možná tehdy ani dost nevážila. Samozřejmě přicházely úspěchy i chvíle, kdy se mi nedařilo, někdy jsem toho měla plné zuby, málo času na všechno ostatní. Považuji ale za štěstí, že jsem mohla uplatnit svoje vlohy ke sportu. Vždyť jen shodou šťastných náhod jsem se k atletice dostala a dvacet let jsem mohla dělat to, co mě bavilo a naplňovalo.

Vaším nejúspěšnějším obdobím byl rok 1999. Záběry závodu v Maebashi, v němž jste na posledních metrech předběhla tři závodnice, včetně zdánlivě neporazitelné Mutolaové, mnohokrát oběhly celý svět. Co to pro vás znamenalo, nebo snad dodnes znamená?
Mutolaová byla v té době absolutní jednička, všichni čekali, že vyhraje a že se bude závodit o druhé a třetí místo. Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že jsem vyhrála, jsem si uvědomila, že se dá závodit s každým a že i ta největší hvězda je také člověk a dá se porazit. Od toho poznání se odvíjela příprava na letní sezonu, kdy jsem v sobě měla obrovskou chuť do další práce s tím, že to zkrátka je možné porazit kohokoliv. Vyhrála jsem potom i v létě na MS v Seville. Maebashi mi tedy pomohlo mentálně. Od té doby vím, jak moc záleží na psychice a že i sport je z velké části “v hlavě” – proto jsem pak ustála i letní sezonu.

Potom ale přišlo i méně úspěšné období – zdravotně i sportovně. Jak jste jej zvládala?
Je nutné věřit, že bude zase lépe, těšit se na další závody. Vždycky bylo přede mnou nějaké mistrovství nebo dokonce olympiáda, tedy události, ke kterým bylo možné se upínat a pracovat na sobě. Pak ale už přišly problémy s kotníkem a blížila se olympiáda v Sydney. Kdyby šlo o jinou událost, asi bych tam nejela, ale olympiáda je jednou za čtyři roky… Bohužel to byl první závod v mém životě, který jsem musela vzdát – právě kvůli kotníku. Následovaly dva roky, kdy jsem nezávodila, ale podařilo se mi vrátit se na ovál a v roce 2002 jsem byla na ME v Mnichově čtvrtá, což osobně považuji za úspěch, i když je mi jasné, že lidé sčítají jen medaile. Já jsem ale věděla, co všechno jsem měla za sebou a co jsem musela pro to čtvrté místo udělat a překonat.

Potom, pokud se nepletu, už brzy přišel na svět Váš syn?
Ano, bylo mi třicet let a já jsem věděla, že už je čas na rodinu a dítě, po kterém jsem vždycky toužila. Nikdy jsem nebyla člověk, který by chtěl sportu obětovat všechno, celý život. Přišlo těhotenství a já jsem vůbec neřešila budoucnost, jestli se po porodu vrátím k závodění nebo ne. Později se ukázalo, že nechci a tedy ani nemohu syna nechávat v péči chůvy a celé dny trénovat. Přesto jsem se pomalu, jak to mateřství dovolovalo, k běhání vrátila, ale již na republikové úrovni.

Kdo jiný než Vy by mohl srovnávat sportovní nadšení současných dětí a naší generace, když jste byla na začátku své kariéry. Jaký mají dnešní děti vztah ke sportu – a mají k němu vlohy?
Stále je určitá skupina, která sportuje, určitě nemohu říct, že nemáme šikovné děti. Máme – a je jich dost. Je tu ale druhá skupina, která nesportuje vůbec, což už je rozdíl oproti našemu dětství. Za nás to bylo jinak – my jsme přišli ze školy a šli jsme ven – hrát vybíjenou, běhat po ulici, hrát na schovávanou a měli jsme venku přirozený pohyb. Dnes jde o to, že děti sportují jen organizovaně, na kroužcích. Chodí na atletiku, na fotbal a tak dále. Je ale také pravda, že je zkrátka obecně jiná doba. Nás maminka pustila ven bez mobilu a nemusela mít velký strach. Dnes se o děti daleko více bojíme. Není to tedy jen v dětech, celé rodiny se přizpůsobily době. Pustit děti samotné, zvláště v nižším věku, do tak hustého provozu a nevědět, kde právě běhají, prakticky není možné. Mnohé je tedy pochopitelné a já přes to všechno věřím, že i mezi současnými dětmi je dost budoucích vynikajících sportovců, kteří budou reprezentovat naši zemi na nejvyšších soutěžích.