Nnoviny

Skutečný život F. V. Lorence: Touha po svobodě myšlenek ho dovedla až do Brazílie

Na redakci Nnovin se obrátila paní Hana Mislerová, praneteř Františka Vladimíra Lorence, se žádosti o upřesnění a doplnění informací, které o jejím příbuzném vyšly v Čáslavských novinách. Kdo tedy vlastně byl František Vladimír Lorenc? 

Pokud bychom chtěli využít jen wikipedii, dozvěděli bychom se, že šlo o českého profesora a esperantistu, který prožil dlouhá desetiletí v Brazílii. Pro nás je jistě také zajímavé, že se narodil na Štědrý den roku 1872 v malé vesnici nedaleko Čáslavi – ve Zbyslavi, která může být na svého rodáka pyšná, stejně jako celý kraj. Jeho neuvěřitelné nadání snad bylo prvním vánočním dárkem, který dostal do vínku.

NEUVĚŘITELNÉ SCHOPNOSTI
Můžeme se ale o jeho život a práci zajímat mnohem hlouběji, což by si jistě tento pozoruhodný muž zasloužil. Zde bychom se dozvěděli, že byl také básník, překladatel, tlumočník, zakladatel a ředitel školy, lékař i léčitel a k tomu všemu také filantrop, oddaný myšlence pomoci druhým. Že snad ani není možné, aby toto vše zvládl obsáhnout jediný člověk? Uvážíme-li, že k tomu všemu se domluvil 120 jazyky a jejich nářečími, jen těžko už nás může něco překvapit. Ačkoliv u Františka Vladimíra Lorence je i toto možné. 

ZŮSTAT NEMOHL…
V Čechách žil tento až geniální muž jen do svých jedenadvaceti let a poté byl donucen odjet za hranice státu. Volba docela náhodou padla na Brazílii, které zůstal věrný až do konce svého života. A právě tuto kapitolu života svého prastrýce by paní Mislerová ráda vysvětlila. Jeho odjezd z tehdejšího Rakouska-Uherska totiž nebyl “pouhým útěkem” před vidinou nutného odchodu do armády. Šlo o mnohem komplikovanější a hlubší problém, který by mohl přivodit problémy nejen jemu samotnému, ale i celé rodině. Proč? 

SVOBODA MYŠLENEK NADE VŠE
Kromě všech vyjmenovaných oborů a mnoha dalších, se zvídavý inteligentní mladík zajímal také o politiku. Jak už to bývá, jeho názory se tak docela neslučovaly s tím, co měl tehdy člověk říkat a snad si i myslet. A v takových případech, zvlášť lidem aktivním, jako byl právě František Vladimír, hrozil tehdy opravdu tvrdý postih.
Jeho cesta k politice začala již na čáslavském gymnáziu, kde se prvně setkal s perzekucí svých známých za jejich politické přesvědčení. Být tehdy “socialistou” se trestalo. Svobodomyslnému mladíkovi to bylo samozřejmě proti mysli, a o to více se začal o takové myšlenky zajímat. 

BEZ JÍDLA A BEZ PENĚZ
Později ale postoupil na gymnázium v Kolíně, kde jako chudý student pobyl ani ne dva roky, než musel ze zdravotních důvodů studia ukončit. A vedla k tomu cesta dlážděná právě jeho vlastními názory, za které se nechtěl stydět. Přiznal se tehdy jednou spolužákovi, že mu nejsou blízké náboženské myšlenky. Kamarád si tato slova nenechal pro sebe a kolotoč se roztočil. Vše se dozvěděl farář, od něj učitel, od učitele otec chlapce, kterého František doučoval. Bez práce a bez jídla mladíkovo tělo dlouho nevydrželo vzdorovat nemocem a výsledkem byly souchotiny, které poznamenaly jeho zdraví na celý zbytek života. 

VŠECHNO “VYŘEŠILA” NÁHODA
Ani po návratu do Zbyslavi se František Lorenc nevzdal svých politických myšlenek, což neuniklo tehdejší policii. Hrozilo, že bude odveden na tři roky na vojnu a ani rodiče by v takovém případě nebyli v bezpečí. František, který se jmenoval stejně jako jeho otec, proto ke svému prvnímu jménu přidal navíc jméno Vladimír, aby se od otce odlišil v naději, že jej tak ochrání. Proto se také rozhodl k odchodu ze země. Posloužilo mu přátelství s podobně smýšlející rodinou, která se rozhodla odjet do Brazílie. Protože měli syna stejně starého, jako byl František, který s rodiči odjet nechtěl, nebylo tehdy nemožné, aby se za něj zbyslavský rodák vydával. A tak do Brazílie odjel ne jako František Lorenc, ale jako Josef Marášek. 

TĚŽKÉ ZAČÁTKY ZA OCEÁNEM
Kdo by se domníval, že Brazílie přistěhovalce přivítala příliš bohatě, velmi by se mýlil. Ačkoliv byli cizinci, kteří měli zemi osídlit, oficiálně vítáni, žádné velké podpory se jim nedostalo. Ve svých vzpomínkách tak František Vladimír Lorenc (v Brazílii pak Francisco Valdomiro Lorenz) píše o dlouhé cestě, pěších pochodech a problémech, které jej i jeho spolucestující potkaly, než konečně dostali to, co jim bylo slibováno – kousek země, kde se mohi usídlit, postavit domek (nebo spíš chatrč) a začít hospodařit. 

ZEMĚDĚLSTVÍ PRO NĚJ NEBYLO TO PRAVÉ
Ani pak se mu ale problémy nevyhýbaly. Nutností byly zemědělské práce, ale – jak sám přiznal – ty nebyly právě jeho doménou, a tak se ne vždy dařilo tak, jak by bylo třeba. Zasahovala také nepřízeň osudu, jako je sucho, požár a další přírodní živly, takže ne každý rok byl zajištěn dostatek obživy. Navíc se Brazílií prohnaly i válečné roky, ale mladý Čech toto vše úspěšně překonal. 

OPRAVDU ZVLÁŠTNÍ PŘISTĚHOVALEC
Životní cesta rodáka ze Zbyslavi vedla jinudy, než cesty většiny ostatních přisěhovalců. Díky své inteligenci i jazykovým schopnostem se místo obyčejného rolníka stal tlumočníkem, učitelem, ale i léčitelem a získal dokonce lékařskou licenci. Z jeho dopisů, které psal své rodině do Zbyslavi, je zřejmé, že žil v Brazílii prostý, nijak bohatý, ale spokojený život. Oženil se s dívkou Idou, o šest let mladší Němkou s polskými kořeny, a z manželství se narodilo třináct dětí, z nichž deset se dožil dospělosti. Kromě nich manželé adoptovali dalších sedm dětí a kromě toho se střídavě starali i o další děti z okolí, které to právě potřebovaly. Po smrti své manželky se nadaný polyglot po několika letech znovu oženil, tentokrát šlo o ženu, s níž ho pojil hlavně jeho zájem o spiritismus. 

SVOBODA NADE VŠE
Neuvěřitelný život Františka Vladimíra Lorence skončil v Brazílii v roce 1957. V té době mu bylo úctyhodných 84 let, které z většiny strávil v prostých podmínkách rozvíjející se Brazílie, bez bohatství a luxusu, ale s volností a svobodou, po které tak toužil a bez níž si svůj život neuměl představit. A právě to byl jeden z důvodů, který jej vedl k rozhodnutí, že se do svých rodných Čech už nikdy nevrátí.

NAZAPOMNĚL ON, NEZAPOMÍNÁME ANI MY
Přesto na svou vlast nikdy nezapomněl – a ona nezapomněla na něj. Například ve Vrdech, v obci nedaleko jeho rodiště, je po Františku Vladimíru Lorencovi pojmenována zdejší knihovna (nikoliv škola, jak je uvedeno v Čáslavských novinách a jak upozornila jeho praneteř, paní Hana Mislerová). 

Život zbyslavského rodáka je jen důkazem, že vůle, odhodlání a píle jsou skutečně (téměř) všemocné… 

Úvodní foto: Titulní strana knihy František Vladimír Lorenc, Vlastimil Novobilský

31.05.2022 Zdeňka Nezbedová
  • Další články
  • Rubriky